Šediváčkův long poprvé beze sněhu, ale se skvělou atmosférou – závěrečná zpráva
Poslední lednový týden roku 2014 týden se v Deštném v Orlických horách konal Šediváčkův long, tradiční a dá se říct už legendární závod psích spřežení. Byl to 18. ročník, avšak tento náročný závod, známý daleko za hranicemi České republiky, dostal k oslavě své plnoletosti Orlické hory beze sněhu. Někdo by mohl říct, že to byl poněkud nevkusný dárek, ale Šediváčkův long, jeho organizátoři, pomocníci a ti nejvěrnější závodníci tento fakt pojali jako výzvu a zkoušku dospělosti. Jakousi závodně-organizátorskou maturitu.
Ve chvíli, kdy se po celé Evropě rušil jeden závod psích spřežení za druhým, rozhodli se organizátoři pro improvizaci a vyhlásili závod bez saní, ale zato s kárami. Ty se běžně používají jen při tréninku. Ve středu se tak na startu Šediváčkova longu objevilo 51 musherů z pěti zemí s 270 psy, dále 11 bikerů, kteří se závodu účastní už několik let. Ani oni nejeli na tolik typických „snow bajcích“, ale na klasických horských kolech. Pohled na konstrukční řešení tréninkových kár byl zajímavý. Ve startovním poli se totiž objevily jak profesionálně zkonstruované a odpružené kusy především německých závodníků, tak výtvory zlatých českých ručiček. A to v dobrém i v tom horším slova smyslu. Musheři se potýkali nejen s nástrahami terénu a počasí, ale i svých strojů, přičemž asi nejčastější závadou byly zamrzlé brzdy.
Nicméně už od prvního dne se opravdu závodilo. Ve středu se jelo na trase Jedlová – sv. Matouš – Luisino údolí – Pod Marušou – Lusino údolí – Zámeček, s cílem opět u chaty Kristýna v Jedlové, přičemž délka etapy byla 22 kilometrů. Trať byla ještě poměrně dobrá, s některými podmáčenými úseky. V dalších dnech se však prudce ochladilo, povrch ztvrdl a organizátorům přibyla vráska na čele pro komplikace, které musheři měli s brzděním svých strojů. Až do soboty se tak postupně upravovala délka trati tak, aby nedošlo ke zbytečnému zranění závodníků nebo psů. Závody s kárami jsou totiž daleko náročnější, než se saněmi. Káry hůře jedou, jsou mnohem těžší a jejich ovládání bývá komplikovanější. Proto se celková ujetá vzdálenost po třech závodních etapách zastavila na 56 km místo původních 240 km, které by se jely na saních.
Zrušen byl i páteční bivak, který se tradičně koná u chaty Bedřichovka v Orlickém Záhoří. Psi by totiž nemohli spát na extrémně promrzlé zemi, která by jim neposkytla potřebné pohodlí a odpočinek. Navíc i vzdálenost Orlického Záhoří od Jedlové byla v těchto podmínkách příliš velká na to, aby tam všechna spřežení bezpečně dojela.
Obdiv všech si zasloužili také závodníci, kteří celou trať se svými psy běželi, stejně jako ti, kteří jeli na koloběžkách. V některých úsecích měli navíc ještě velkou starost s udržením rovnováhy, případně s tím, aby jim neklouzaly nohy po kluzkém povrchu.
Vzhledem k tomu, že sobotní etapa už byla jen exhibiční, konečné výsledky se stanovovaly už po třech etapách v pátek odpoledne. Do cíle tak dojelo 39 z 51 původně startujících, resp. k nim je třeba připočítat ještě 7 bikerů, kteří zvládli všechny tři etapy.
O co byl závod chudší na trati, o to více se organizátorům podařilo připravit zajímavé večery. Přednášky se většinou týkaly starosti o psy a přednášejícím byl veterinář až z daleké Minessoty v USA pan Jerry Vanek. Dostalo se ale i na cestopisné povídání o závodě solárních kol z Francie do Kazachstánu od jednoho z dlouholetých pomocníků.
Celkově je možné říct, že Šediváčkův long v celku bez problémů prošel svou vlastní zkouškou dospělosti. Podle ohlasů závodníků, novinářů, fotografů i návštěvníků si troufáme tvrdit, že maturitu udělal s vyznamenáním. Navíc také potvrdil další ze svých nej-, mezi které patří přídavná jména nejtěžší, nejdelší, nejzabezpečenější a nejtradičnější.
Nevíme totiž, jaké bude v lednu příštího roku počasí,
nevíme, jaká bude v Deštném sněhová pokrývka,
nevíme ani, jakou budeme mít v příštím roce vládu,
ani jaký bude stupeň nezaměstnanosti. Ale jedno víme jistě:
V lednu 2015 se v Orlických horách pojede 19. ročník ŠEDIVÁČKOVA LONGU!